Moderní komunikace - zkáza našich vztahů?

Poslední dobou se mi otevřelo téma neosobní komunikace. Co tím myslím? Neosobní komunikací považuji jakoukoliv komunikaci, která není při osobním setkání neboli "z očí do očí".

Poslední dobou se mi otevřelo téma neosobní komunikace a její úskalí. Co považuji za neosobní komunikaci? Nazývám tak všechny typy komunikace, kdy spolu lidé komunikují prostřednictvím různých komunikačních prostředků a kanálů. Osobní komunikace je tedy jen jedna, a sice komunikace při fyzickém setkání.

Já preferuji komunikaci osobní neboli  "z očí do očí". Důvodů je mnoho a jsou jistě známy všem, kteří ji také upřednostňují. Ode dne, kdy jsem vylétla z hnízda, jezdívám do svého rodného města Brna za účelem návštěv svých příbuzných a přátel. Kvůli fyzické vzdálenosti a časovým možnostem se s nimi nemohu osobně setkávat kdykoliv se mi zachce. Naštěstí máme k dispozici komunikační prostředky, které nám umožňují být v kontaktu bez ohledu na to, jak daleko se od nich fyzicky nacházím. Tak zní teorie, avšak v praktickém životě to (značně) vázne. 

Ano, teoreticky mohu vzít mobil do ruky a dotyčné zavolat, ale... Jedním z úskalím je, že nemusí mít čas ve chvíli, kdy já jej mám. Dobře, to se dá vyřešit textovou zprávou s dotazem, kdy bude mít čas a podle toho se na případném telefonátu s ní domluvit. A zde narážím na další úskalí, že nemá a v nejbližší době ani nebude mít na hovor se mnou čas. Dobře, pak se nabízí varianta, že jí zavolám, až ten čas na mě bude mít. Zdálo by se, že tím by se vše vyřešilo, ale ne... Ani tato varianta není dobrá, protože si dotyčná nerada telefonuje. Prý si raději se mnou popovídá osobně. Osobně?! Jak často bych měla jezdívat z Prahy do Brna, abych si s ní mohla popovídat pokaždé, když chci vědět, jak se má? Znamená to tedy, dokud nepojedu do Brna, tak se nedozvím, jak se jí daří? Nabízí se sice další možnosti komunikace, jako jsou hlasové a textové zprávy, ale... Zjišťuji, že i poslech a čtení zpráv jí činí problémy. Hlasovou zprávu si nemůže kdykoliv kvůli prostředí, v němž se po většinu času nachází, nemá po ruce sluchátka a nebo nemá čas. Nedostatek času se zdá být značné úskalí i v případě přečtení si mé textové zprávy. A když už se jednoho dne poštěstí, že si hlasovou zprávu poslechne nebo textovou zprávu přečte, nemá čas nebo náladu mi na ni odpovědět. 

Na to, že komunikace s některými mými příbuznými může být frustrující, jsem si již za ty roky zvykla. Nepopírám, že mě to nemrzí. Mrzí, a to skutečně hodně. Bohužel nejsem schopná s tím něco udělat, i když mám pochopení a jsem ochotná se jim přizpůsobit více než oni mně. Alespoň si nevyčítám, že o nich dlouhou dobu nic nevím.

Stejně jako vztahy i komunikace je o vzájemné spolupráci... Já vložím 100 % úsilí být s dotyčným v kontaktu a on vloží svých 100 % úsilí. Ve finále se sejdeme uprostřed, kde každý se podílí na společné komunikaci z 50ti procent. No a nebo jeden nebo ani jeden z obou nevloží do snahy být v kontaktu svých 100 % a tím pádem se nesejdou a komunikace neproběhne. Jednoduchá logika.

Pokud jedna ze zúčastněných stran do snahy být v kontaktu nevloží plné úsilí, pak je ještě možnost, že se druhá strana bude snažit více (tzn. vloží více než svých 100 % úsilí). V takovém případě se komunikace podaří právě proto, že se ten druhý prvnímu přizpůsobí neboli jde sám proti sobě.

Zde se mi nabízí uvést příklad komunikace s mou kamarádkou. Bývám s ní v kontaktu přes telefonní hovory, textové nebo hlasové zprávy. I přestože se mi ne vždy hodilo s ní vést dlouhosáhlé telefonáty, kdykoliv mi zavolala, telefonáty jsem jí neodmítala a pokaždé je zvedala. S odstupem času jsem se ale naučila nezvedat její telefonáty, když se mi to opravdu nehodilo. Při nejbližší příležitosti jsem jí zavolala zpátky nebo s ní komunikovala přes textové zprávy o víkendech, které si užívá se svou rodinou. Komunikace mezi námi byla v pořádku...aspoň se mi to tak jevilo do doby, než jsme se obě trochu odmlčely. Ona si řešila své osobní záležitosti a já si procházela hodně stresovým obdobím, kdy jsem potřebovala spíše pomoc zhůry než kamarádku na telefonu, které bych se vykecala. Nechtěla jsem o svých obavách ani mluvit, posilovat tak neprospěšnou energii a šířit ji do okolí. Po týdenní odmlce mi napsala textovou zprávu, v níž se zeptala, jak svou situaci zvládám. Byla jsem stále ve fázi, kdy se mi nechtělo o věci moc povídat, ale zároveň už mi nebylo nepříjemné, se nějak vyjádřit. A tak jsem jí namluvila hlasovou zprávu o délce 10ti minut. Na tu mi zareagovala, že je strašně dlouhá a že jsem jí měla raději zavolat. [Zde nutno podotknout, že naše telefonáty bývají většinou na 1 hodinu.] V domnění, že si zprávu poslechne a pochopí, proč jsem nezavolala, jsem jí na to nic neodepsala.

Následující den mě napadlo se zeptat, zda si mou zprávu poslechla. Logicky jsem čekala nějakou reakci. "Neposlechla, jinak bych reagovala." byla její odpověď. Cože?! WTF! Tím mě skutečně dostala. Hodinové telefonáty pro ni dlouhé nejsou, ale poslechnout si zprávu na 10 minut je pro ni strašně dlouhé?! A co teď? Mám jí zavolat jen proto, že jí více vyhovuje si volat? Za normálních okolností bych s tím neměla problém, kdyby... Tu zprávu si doposud neposlechla a já ani nepředpokládám, že poslechne. Ze vzniklé situace cítím z její strany neúctu ke mně - nestojím jí za poslech hlasové zprávy. Proč se tedy ptala, jak situaci zvládám, když ji má odpověď nezajímá? Přiznávám, že jsem se nad tím nejednou zamýšlela a snažila se ji pochopit. Nebylo až tak složité přijít na pudla věci. Jakmile se jedna strana spíše přizpůsobuje té druhé straně, vzniká tak nerovnováha, která nedá na sebe dlouho čekat a projeví se kolizí. Moje kamarádka si zvykla na to, že jsem ochotná s ní trávit hodiny na telefonu. Jakmile jsem se projevila, že mi v danou chvíli jí preferovaný způsob komunikace nevyhovuje, dala mi to okamžitě najevo. 

Kam se tím dostávám? Vidím to tak, že i přes všechny ty neskutečné možnosti komunikace s našimi blízkými a přáteli, narážíme na nedostatek času, ochoty a respektu. Možná jste jiného názoru, ale já se domnívám, že neumíme komunikovat. Jen proto, že jedné straně nevyhovuje určitý způsob komunikace, a není ochotná přistoupit na nějaký kompromis, tak nebudeme v kontaktu vůbec? A nebo se jedna strana bude stále přizpůsobovat té druhé jen proto, aby spolu kontakt neztratily? Myslím si, že buď bychom se měli střídat ve způsobu komunikace, který vyhovuje jednotlivým stranám, a nebo najít způsob komunikace jakožto kompromis.